Petr Štoger (15 let, ZŠ Horšovský Týn, 9.A)

O životě

Život je jak horská dráha,

někdy není k tobě fér.

Nad zlato je dobrá rada,

nedej se, s ním dál se per.

 

Ale mám ten dojem,

poslouchej a uznej sám,

že když ti někdo řekne:

„Ráda, rád tě mám.“

Hned lépe je ti na duši i po těle,

neboť víš, že máš přátele.

 

Vlídné slovo je jak pohlazení,

i ledové srdce roztaje.

Rozdávej radost, nad lásku není

a na světě pak krásně je.

 

 

Václav Bláha (15 let,ZŠ Horšovský Týn, 9.A)

Prší, mlha, venku slota,

ke všemu mě tlačí bota,

v rádiu zas hrajou Gotta,

dneska přijel strejda Ota.

Strejdu Otu nemám rád,

páč  si se mnou nechce hrát.

 

Povzdechnu si jen,

No, to je zas den!

Nevidím však černě jen,

Když vykouknu z okna ven.

Slunce, ptáci, luční kvítí,

zas mi v očích radost svítí.

 

 

 

Pavel Britvík (15 let,ZŠ Horšovský Týn, 9.A)

Na světě mám rád,

když si děti mohou hrát

na stráních, kde pouští draky

a nad nimi plují mraky.

Miluji lesy, horské tůně,

rozkvetlé louky i jejich vůně.

 

 

Sam Křapa (15 let,ZŠ Horšovský Týn, 9.A)

Svět je krásný

Ráno se probouzí, začíná den,

vše živé z pelíšků vylézá ven.

Otvírám oči, k oknu je točím,

měsíc už odplouvá a říká: „Končím.“

 

Jen si, lidé, všimněte,

jak je krásně na světě.

 

Skřivánci zpívají, z výšky se dívají,

jak loukou rozkvetlou motýli létají.

Opodál za lesem, kde roste vřes

rodinka jezevců dovádí dnes.

Řekou se okouni vesele prohání,

od jezu je slyšet tichounké šplouchání.

 

Jen si, lidé, všimněte,

co je krásy na světě.

 

Přichází podvečer, sluníčko zapadá,

hladina rybníku ztemněle vypadá.

Měsíc zas oblohu ovládl potají

a ticho lehounce nese se po kraji.

 

Jen si, lidé, všimněte,

jak je krásně na světě.

 

Tomáš Čáslavský (15 let,ZŠ Horšovský Týn, 9.A)

Negativní myšlení

Na světě je hodně lidí,

kteří život marný vidí,

na to dobré nemyslí,

v hlavě samé nesmysly.

A já říkám: Dost!

Zahoďte všechnu zlost!

Venku je krásný svět!

Řeknu už jen pár vět.

 

Není to zas až tak špatné,

zapomeňte nepodstatné.

Uvidíte krásný svět!

Zemský ráj to na pohled.

Zlaté slunce, luční kvítí…

Prosím, ať Vás Bůh osvítí,

Vás, náš malý občane.

Štěstí se k Vám dostane.

Roman Weber (15 let,ZŠ Horšovský Týn, 9.B)

Jen si, lidé, všimněte,

jak je krásně na světě,

na jaře vše raší, kvete,

tolik krásy na tom světě!

 

Jen se vzbudím, ptáci zpívají,

lidi vstávají a ještě zívají.

Sluníčko nás krásně hřeje,

kdo je šťastný, jen se směje.

 

Tolik štěstí, tolik lásky!

Přičísnu si mokré vlásky

a vyrazím mezi lidi.

Kdo se mračí, ať se stydí.

 

Tadeáš Bešta (15 let,ZŠ Horšovský Týn, 9.B)

Ahoj, mé jméno je Klíč od baráku, nebo alespoň takhle mi Táda říká. Jsem podlouhlý, stříbrný a věčně používaný. Na karabince nevisím sám, je tu ještě Čip. Prý na obědy, ale je příliš ukecaný, a tak mu to nikdo nevěří. Dále je tu Zbytečný klíč, strýček Zámek už bohužel není, byl přestříhnut. Moudrý zelený klíč neustále vypravuje svoje rady, ale je už starý a zlomený.

Táda se o nás stará skvěle, ale někdy jsme mu spíš na obtíž. Pak s námi točí, hází a kolikrát i mlátí o zem. Proto se zlomil Moudrý klíč. Ale jinak je Táda skvělý hoch a já pevně věřím, že mě nezničí a Čipa neztratí. Co by bez nás dělal? Už je na nás zvyklý a má k nám dokonce vztah. Také ho mám rád a jen doufám, že mě nevymění za novější model.

 

Stanislav Šťastný (15 let,ZŠ Horšovský Týn, 9.B)

Kdybych měl tři přání, neváhal bych ani chvíli a diktoval bych.

Moje první přání by bylo, aby si všichni lidé byli rovni. Muži, ženy, děti, důchodci, Vietnamci, Rusové, islamisté a jakákoliv rasa nebo příslušník státu. Je totiž úplně jedno, jak kdo vypadá, kolik mu je let nebo jakou má barvu kůže či vyznání. Důležitá je povaha a dobré srdce. Nikdo nemá právo chovat se nadřazeně a dělat ze sebe někoho lepšího.

Druhé přáním znělo: „Přeji si světový mír.“ Všichni mají právo na svůj život bez válek, utlačování ras, otrokářství a utíkání ze svého domova, aby sami měli šanci přežít.

A třetí přání je prosté a krátké. Aby tohle nebyla jen slohová práce, ale skutečnost.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Richard Čech (15 let,ZŠ Horšovský Týn, 9.A)

Lektvar proti hlouposti

Ingredience:

2 slepičí pařáty

babské ucho

řasy lesní víly

5 nehtů z obra

hrst chlupů z jednorožce

500 ml skřetích slin

¼ kg lesních jahod

šupina ze zlaté  rybky

lístek Ginko biloby

máta a skořice na dochucení

 

Kuchyňské náčiní:

kotel střední velikosti

měchačka

kniha zaklínadel

tyčový mixér

misky

 

Postup:

Nejprve v misce smícháme skřetí sliny, řasy lesní víly, nehty z obra a babské ucho. Vše důkladně rozmělníme tyčovým mixérem na tekutou směs. Ochutíme špetkou skořice a lístečkem máty. Směs nalijeme do kotle a zalijeme litrem slané vody. Vaříme asi dvě hodiny na mírném ohni.

Potom v další misce smícháme zbytek ingrediencí, což jsou slepičí pařáty, chlupy z jednorožce, lesní jahody a šupina ze zlaté rybky. Tuto směs zalijeme si 200 ml slané vody a vlijeme do kotle.

Lektvar v koti mícháme asi 20 minut a pak vaříme ještě 45 minut. Po dovaření necháme lektvar dvě hodiny odstát a poté můžeme vypít.

 

Vedlejší účinky lektvaru:

Lektvar z vás neudělá nejchytřejšího člověka na světě, ale umožní vám nebýt hloupý a tupý jako pařez.

Po vypití vám můžou, ale nemusí naskákat na obličeji bradavičky.

Pokud vypijete více než 300 ml, čeká vás náhlá smrt.

Tento lektvar by neměly pít těhotné ženy, obézní lidé, čarodějky 50+, zlobři se slabším srdcem a děti do 15 let.

 

Eva Burgerová (15 let,ZŠ Horšovský Týn, 9.B)

Úsměv

Znáte to. Den nanic. Vše je špatně už od rána. Jste naštvaní, unavení a protivní. Jdete po ulici a najednou ten, kdo jde proti vám, se na vás usměje. Jen tak. Ani vás nezná. Po chviličce ucítíte zvláštní pocit uvnitř, jakési příjemné teplo, které způsobí, že se také usmějete.

Přijdete domů a pořád nevíte, co to bylo za pocit a proč se vaše koutky úst zvedly. Nemusíte nad tím dlouho přemýšlet. Je to prosté. Nestojí nic, ale přináší mnoho. Trvá jen chvilku, ale vzpomínáte na něj stále. Úsměv vyvolá úsměv.

Když dostanete tento drobný dar, úsměv pro dobrý den, pošlete tu radost dál. Otevřete oči a začněte vnímat svět kolem sebe.

Kateřina Chadimová, 14 let, ZŠ Horšovský Týn, IX.B

Jen si lidé, všimněte, jak je krásně na světě

Když se psal rok 1945, narodila jsem se já, Caroline Born. Žila jsem se svojí rodinou v malém londýnském bytě. Nebyli jsme nejbohatší, ale možná, že je to dobře, vlastně na to vzpomínám v dobrém. Byli jsme velká a šťastná rodina. Tedy dokud nás nerozdělil osud, mého otce totiž zavřeli, protože řekl svoji myšlenku. Dříve člověk nemohl říkat vůbec nic, nic co si myslel. „ Nejdříve se člověk učí chodit a mluvit. Později se učí držet hubu.“ Nikdy už jsem otce neviděla. Byla jsem už docela ztracená, když mě opustili i přátelé a tak jsem se rozhodla napsat to, co teď čtete.

Celý život hledáme smysl života, protože život je jako hra, ke které nemáš pravidla, na které hledáš odpověď každým dnem. Je mi 70 let a myslím, že jsem to zjistila. Mám milující rodinu, pravé přátelé, a vzpomínky. Je to vše co mám, ale mám toho více než ti co se topí v penězích a slávě. Vzpomínky ti nikdo vzít nemůže.

Myslím, že jsem pochopila život, smysl života, a „pravidla hry “, jen nevím, co bude dál? Ale žijeme v přítomnosti: tak si užívej každého dne s každým, koho miluješ, a není Ti lhostejný, protože nikdy nevíš, kdy ho spatříš naposled.

Tereza Sobotníková, 14 let (9.A, ZŠ Horšovský Týn)

Vlastně ani nemám konkrétní oblíbené místo, jsem však ráda, když mě obklopuje příroda. Moc ráda chodím na procházky do přírody v zimě. Celá krajina září, paprsky slunce se odrážejí od čistě bílého napadaného sněhu. Třpytivá pokrývka se rozprostírá po celém okolí, kam až oko dohlédne. Líbí se mi sledovat stromy pokryté bílou nadílkou. Vypadají, jako by byly oblečeny do bílých kabátů.

V nedaleké řece ráda pozoruji zamrzlé okraje. Voda pod ně zatéká a mráz z ní vytváří malé rampouchy připomínající krápníky. Občas udělám sněhovou kouli, vhodím ji do tekoucí vody a pozoruji, jak se sníh rozpouští.

Moje další kroky vedou k zmrzlému rybníku. Ráda sleduji, jak se otevírají rybí tlamičky v prosekaných dírách, aby se kapříci mohli nadechnout. Miluji ticho, ve kterém slyším jen občasné zapraskání větví. Většinou mi přeběhne přes cestu nějaká srna, zajíc nebo veverka.  Někdy se i leknu, ale je krásné to pozorovat. Uklidňuje mě to ticho. Vždy si odpočinu, i když mé tělo je moc unavené.

Veronika Černá, 14 let (9.B, ZŠ Horšovský Týn)

O lásce

Partnerskou lásku tvoří ze začátku takový malý potůček, který se mění v silný proud. Ten v sobě ukrývá partnerovo tajemství, vášeň, laskavost, touhu a spoustu jiných citů. Vše je ze začátku překrásné, nádherné a někdy ani nevíme, jak to popsat, protože jsme strašně zamilovaní.

Hrůza nastává v ten okamžik, kdy jeden z partnerů toho druhého podvede nebo mu zalže. Když to udělá jednou, možná se jednalo o náhlé selhání. Ale když zradí vícekrát, už máme strach: „Co když to udělá znovu? Co když mě zase podvede?“

A už tu nastává další otázka: „Má to ještě cenu, když zbude jen strach?“

Nevěra je totiž jako cizí osoba, která vstoupí do vztahu. Má smysl ve vztahu zůstat nebo ne? To záleží na vůli a míře tolerance člověka. Je spousta věcí, kterými se dá vztah zničit. Ty, které nenávidím ze všeho nejvíc, a netýká se to jen lásky, je nevěra a lež. Mám raději upřímnou a někdy bolestivou pravdu než krásnou lež. A proto říkám: „Buďme k sobě upřímní!“

 

Hanka Ježková (9 let, 4.B, ZŠ Horšovský Týn)

Učínkovo dobrodružství

Kapitola 1: Setkání

Jednoho podzimního dne přiletěl do Horšovského Týna létající talíř. Vystoupil z něho malý mimozemšťánek. Uši měl jako netopýří křídla a tělo průhledné jako duch. Když jsem ho poprvé spatřila, málem jsem ho neviděla. Představila jsem se mu a on mi odpověděl. Nevěřila jsem svým uším – ON MLUVÍ! Vyprávěl mi o své planetě, jmenovala se Kružnice. Zeptala jsem se ho, jak se jmenuje. Nevěděl. Tak jsem ho pojmenovala Učínek.

 

Kapitola 2: Co Učínek dělá

Učínek je moc a moc učený a hodný mimozemšťánek. Měří asi 1 metr a 25 cm jako slunečnice roční. Umí počítat, psát, číst. Z prvouky ví úplně všechno. Paní učitelka ho chválila, když jsem ho poprvé přivedla s sebou do školy. Šli jsme s Učínkem do parku a on pojmenoval každou rostlinku, každého živočicha. Chtěla jsem si to ověřit v encyklopedii. Když jsem se do ní podívala, bylo to tak, jak řekl Učínek. Ptala jsem se ho, jak to všechno ví.  Ale on jen zavrtěl malou hlavičkou. Nechtěl mi to říct.

 

Kapitola 3: Začínají prázdniny

Hurá! Začínají prázdniny! Celá třída se radovala, i já a Učínek. Když jsme dostali vysvědčení, běželi jsme domů. Už týden jsme věděli, že pojedeme k moři. Učínek se trošku bál, ale já jsem ho utěšovala a říkala jsem mu, jak je to tam krásné. Učínek se těšil, až bude mít cestu za sebou.

Když jsme nastoupili, někdo se mu smál, co to je za strašidlo. Já jsem jim řekla, že to není strašidlo, ale učený mimozemšťánek jménem Učínek a že je chytřejší než oni. Cestující v autobusu i pan řidič strnuli. Pan řidič řekl, ať si sedneme za něho, že ho může Učínek navigovat. Ale Učínek nevěděl, kam jedeme. Sice uměl překládat do hodně jazyků, ale navigovat neuměl. Ale pan řidič na tom trval, až do toho vstoupila maminka, která řekla, že bude navigovat sama. A pan řidič přikývl.

 

Ilustrace: Hanka Ježková, 9 let, 4.B ZŠ H.Týn

 

 

 

Kategorie: Nezařazené

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *